Deset mýtů o palných zbraních v sebeobraně

Jindřich Novák – Ivan Špička

(publikováno ve Střelecké revui 8 (2001) a v Alogodických listech 3. Praha, Alogodos 2001)

Argumenty většiny odpůrců krátkých ručních palných zbraní (dále KRPZ) shrnujeme do deseti mýtů. Mýtem zde neoznačujeme druh náboženské víry, ale druh Platónových „užitečných nepravd“, explicitně nebo implicitně směřujících nikoli jako argumentum ad rem k věci samé, nýbrž k nekritickým dojmům (ad auditores) nebo k neznalosti (ad ignorantiam) lidí. Autoři nehájí žádný legitimní či nelegitimní zájem (politický, ekonomický, sportovní či jakýkoliv jiný), ale chtějí, aby nutná obrana obsažená v ústavním a zákonném pořádku ČR v § 13 tr. zák. byla reálně možná.

Vláda ČR hodlá předložit Poslanecké sněmovně další versi zákona o zbraních a střelivu, která by měla slušným lidem ztížit možnost vlastnit a nosit KRPZ k účelům legální sebeobrany; zdůvodňuje se to zejména takto:

Mýtus 1. Legálně držené KRPZ jsou výrazným kriminogenním faktorem.

Účinnou příčinou zločinu je zkažená lidská mysl, nikoliv neživé věci [1]. Slušný občan nemá nejmenší zájem produkovat situace nutné obrany. Není kriminogenním faktorem a v demokratickém společenství by neměl a nesmí být za něj a priori považován. A považovat pak za kriminogenní faktor jeho legální KRPZ je sofisma případku (fallacia accidentis) neboli fiktivní aplikace nahodilé okolnosti na obecné pravidlo (zločinci páchající pomocí KRPZ zločiny jsou kriminogenní faktor; z KRPZ slušného občana se střílí; tedy KRPZ slušného občana je kriminogenní faktor).

Není pravda, že čím více zbraní legálně držených mezi obyvatelstvem je, tím je kriminalita nutně větší [1, 2]. Ozbrojování lidí může ovšem se zvyšující se kriminalitou souviset. Na známých případech pomatených nezletilců střílejících děti ve škole lze dobře ilustrovat důležitost správné identifikace kriminogenního faktoru: ad vocem populi (s ohledem na vůli lidu) lze zakázat všem zbraně; anebo lze chránit děti – v naší ještě ne zcela kultivované právní kultuře by ovšem nositel legální KRPZ, který by výstřelem znemožnil 190 cm vysokému a 90 kg těžkému dítěti povraždit jeho spolužáky, pravděpodobně musel čelit obviněním státní zástupkyně.

Mýtus 2. Statistika Ministerstva vnitra (MV) ukazuje, že legálně drženými a nošenými palnými zbraněmi je spácháno více trestných činů než palnými zbraněmi drženými a nošenými nelegálně.

Tento mýtus je sofisma ignoratio elenchi (nedbání záhady), neboť tvrdí něco jiného, než co se mělo ukázat či dokázat. V důvodové zprávě MV k návrhu zákona o zbraních a střelivu jsou ke dni 31. XII. 1999 uvedeny následující počty legálně držených palných zbraní v ČR: 508 702 celkem a 183 042 KRPZ. Fundovaný odhad počtu nelegálně držených zbraní činí cca 2 500 000 kusů. Odpůrci KRPZ tvrdí, že počet trestných činů spáchaných legálně drženými zbraněmi – obzvláště pak KRPZ – vysoce převyšuje počty trestných činů spáchaných zbraněmi drženými nelegálně. Proti platnosti těchto údajů ve statistice MV namítáme:

1. Je morálně nemožné, aby majitelé 183 042 KRPZ legálně držených, z nichž jednu část vlastní sběratelé, sportovci, vojáci, policisté a pracovníci bezpečnostních agentur, a část druhou ti, kteří si je opatřili pro svou případnou obranu, spáchali více trestných činů, než majitelé 2 500 000 zbraní držených nelegálně v případě, že by pachatelé trestných činů v obou množinách (majitelů legálních a nelegálních KRPZ) byli rozloženi nahodile. Avšak občan, který si opatřil zbraň legálně, se tím vystavil vyššímu nebezpečí, že po svém případném činu bude dopaden než ten, kdo zákon nedodržel a zbraň si opatřil nelegálně. Nelze předpokládat, že majitelé KRPZ držených legálně jsou v průměru hloupější než ti, kteří je drží a nosí nelegálně. Z řečeného je patrné, že pachatelé trestných činů se v obou množinách se stejnou četností vyskytovat nemohou, více jich nutně bude mezi majiteli zbraní držených nelegálně. Aby bylo možno vysvětlit, jak se ve statistice MV (termín statistika pak užíváme jen cum grano salis (s výhradou), aritmetické úkony nejsou totiž ještě statistika) vyskytla výše zmíněná diskrepance, zkoumejme nyní, co statistika MV vlastně obsahuje.
2. Statistika MV neuvádí počet trestných činů spáchaných v daném období, nýbrž podezření z příslušného trestného činu.
3. Statistiku MV by nestačilo upravit opravou podle statistiky Ministerstva spravedlnosti (MS), neboť, např., obvinění z trestného činu vraždy bude často projednáno až v následujícím období a odsouzený se většinou odvolá, a tentýž „trestný čin“ se pak ve statistice MS může objevit vícekrát.
4. Do konce r. 1996 nebylo u vražd evidováno, zda jde o skutek spáchaný se zbraní legálně nebo nelegálně drženou. Poté byla registrována trestná činnost zbraní nelegálně drženou a v r. 1999 zbraní legálně nebo nelegálně drženou. Teprve v roce 2000 byly rozlišovány vraždy spáchané zbraní drženou legálně, nelegálně nebo zbraní, u níž tato skutečnost nebyla zjištěna.
5. V r. 1998 odpůrci KRPZ šířili desinformaci, že z celkového počtu 217 lidí zbraní údajně zavražděných bylo 195 údajných vražd (89,9 %) spácháno legálně drženou zbraní. Ukázali jsme v [1], že mezi tyto „legálně držené zbraně“ tehdy ministerští úředníci zařadili i zbraně chladné (nůž, kladivo, sekera atd.), tedy zbraně, které do kategorií legální a nelegální vůbec nepatří, avšak právě jimi byla spáchána většina tehdejších „vražd“, totiž 133. Odtud počet lidí „zavražděných“ krátkými nebo dlouhými palnými zbraněmi poklesl na pouhých 28,6 % z celkového počtu údajných vražd, nikoli 89,9 %; kolik z těchto zbraní bylo legálních nebo nelegálních, odtud zjistit nelze.
6. Ve zprávě o bezpečnostní situaci na území ČR v roce 1998 se tvrdí: Policisté evidovali 313 trestných činů vraždy a pokusů o ně, z toho bylo 182 vražd ... a 131 pokusů o vraždu ... Oběťmi vražedných útoků bylo 346 osob ... Tak se 313 „vražd“ za rok 1998 ve statistice náhle zredukovalo na pouhých 182. Jak ale mohlo být 346 vražedných útoků, když bylo jen 313 „vražd“ a „pokusů o ně“?
7. V r. 1999 statistika uvádí, že z celkového počtu 265 „vražd“ (nejspíš opět „vražd“ a „pokusů o ně“) 62 bylo spácháno se zbraní, z toho 37 se zbraní legálně drženou a 25 se zbraní drženou nelegálně. I kdyby tomu tak bylo, pak ve stejném roce bylo při automobilových nehodách usmrceno 1 322 lidí a 796 se jich oběsilo. Co to znamená? Analýza MV tu chybí.
8. V r. 1999 jsou ve statistice KRPZ děleny na legálně a nelegálně držené. Objasněnost trestných činů však nebyla stoprocentní. Kde jsou zbraně neidentifikované? Nejpravděpodobněji mezi těmi legálně drženými.
9. Co představují „vraždy a pokusy o ně“ ve statistice MV? Jednak skutky, které budou soudem snad následně za vraždy nebo pokusy o ně uznány, avšak vedle toho i případy nutné obrany, které za ně budou následně soudy uznány také. Tedy čím více slušných občanů se v rámci § 13 tr. zák. nespravedlivému násilí ubrání, tím víc „vražd a pokusů o ně“ statistika MV vykáže.
10. Statistiku MV o trestných činech zpochybnil v parlamentu ČR i poslanec Houzák J. (neautorizovaný stenografický záznam z 26. schůze PČR, čtvrtek 29. června 2000): ... do údajů o spáchaných trestných činech spáchaných držiteli zbraní legálně jsou zahrnuti i ti, kteří nespáchali trestný čin s touto zbraní, ale pouze spáchali trestný čin, a jen proto, že jsou držiteli zbraní, se zahrnou do této statistiky.
11. V r. 2000 již statistika u trestných činů spáchaných palnou zbraní rozlišuje zbraně držené legálně, nelegálně nebo ty, jejichž zařazení nelze provést. Ukazuje se, že to, co jsme odvodili sub a), se potvrdilo. Z celkového počtu podezření na násilný trestný čin jich bylo KRPZ způsobeno 1 080, z toho legálně drženou zbraní 70 a nelegálně drženou 190 (čísla jsou zaokrouhlená). Pokud jde o „vraždy“, z celkového počtu 280 „vražd“ bylo objasněno 230, z toho případů se zbraní bylo 215 (objasněno 170), s KRPZ 80, drženou legálně 20, nelegálně 30. U celkového počtu zjištěných loupeží 4 640 (objasněno 1 810) jich bylo spácháno se zbraní 1 210 (objasněno 410), s KRPZ 660, z toho s legálně drženou 2, s nelegálně drženou 80. Pokud jde o úmyslné ublížení na zdraví, těchto trestných činů bylo „spácháno“ celkem 7 190, objasněno 6 470, z toho se zbraní 660 (objasněno 600), z těch KRPZ 55; zde bylo zbraní držených legálně 9 a nelegálně 15.

Shrnujeme: U podezření na násilný trestný čin byla v r. 2000 KRPZ držená nelegálně použita 2,71x častěji než zbraň držená legálně. Ta byla použita celkem u 6,48 % případů. U „vražd“ (mohlo ale jít i o případy nutné obrany nebo nejasné sebevraždy) byla nelegálně držená zbraň použita 1,5x častěji než zbraň držená legálně; ta byla použita celkem u 7,14 % případů. U loupeží byla legálně držená zbraň použita u 0,043 % případů, zbraň držená nelegálně 40x častěji nežli zbraň držená legálně. Tvrzení odpůrců KRPZ o hrůzách, jež v ČR nastávají díky tomu, že necelá 2 % našich občanů mají legálně KRPZ, se i ze statistiky MV, když byla konečně alespoň v některých bodech přiblížena realitě, ukázala nepravdivá.

Ale i kdyby mýtus 2 nebyl mýtem, nebyl by to eticky platný důvod pro omezování slušných lidí legálně držet a nosit KRPZ, neboť v takovém postupu by se uplatňoval oblíbený komunistický a nacistický princip kolektivní viny. Slušný a duševně zdravý občan by byl státem šikanován za to, že někdo jiný použil své zbraně zločinným způsobem. To je asi tak přijatelné, jako kdyby ve škole dali slušnému žákovi trojku z mravů jen kvůli tomu, že ne všichni chlapci jsou slušní.

Mýtus 3. Občané nepoznají, pokud jsou o KRPZ a věcech s nimi souvisejících exekutivní složkou moci a veřejnými sdělovacími médii nedostatečně informováni nebo i klamáni.

Níže uvedený příkladný výčet sofismat sem patřících je záměrně neúplný a bez citací. Z větší části tu totiž jde o více či méně robustní tvrzení ad ignorantiam či ad auditores, která si proto nemohou činit nárok na vážněji míněný rozbor:

Zájemcům o KRPZ se a priori podsouvají podřadné motivy (čili despicere neboli figura první z knihy K. Čapka Marsyas). Uvádějí se nepravdivé údaje o růstu a počtech legálních KRPZ. Opatřit si je může snadno kdokoliv, přístup k nim (zde aspoň jeden půvabný citát, navíc kultivovanou češtinou) „ ... je jen o málo obtížnější, než vypití sklenice piva ...“ (Hanák J.: Smrtonosné zbraně. Právo 19. IV. 2001). Hrozí divoký západ a soudce lynč. Atd. atd.

Mýtus 4. Psychotesty umožní značně snížit pravděpodobnost, že se KRPZ dostanou do nepovolaných rukou.

Někteří odpůrci KRPZ obracejí pozornost k možnosti zkratkového jednání, které vyústí v nezákonném použití KRPZ. A protože takto může – podle nich – jednat každý, dožadují se zavedení povinných psychotestů u žadatelů o zbrojní průkaz.

Nemá-li být povinné použití psychotestů u žadatelů o zbrojní průkaz něčím jiným než druhem šikany, pak by tyto (tj. k údajné odpovědi na otázku, zda smějí nosit palnou zbraň) testy musely např. probíhat i u všech vojáků a policistů. Lze pak také klást otázky o „psychické způsobilosti“ majitelů kuchyňských nožů, řidičů, řezníků, chirurgů, obsluhovatelů různých stavebních nástřelných mechanismů apod. Je to též tak, že s menší „psychologickou“ benevolencí k vlastnění šňůr na prádlo a prostředků podobných, by se v r. 1999 pomocí nich 796 lidí neoběsilo?

Bylo již dříve ukázáno [3], že psychotesty nemohou spolehlivě predikovat aktivaci agresivních sklonů v konkrétní situaci u konkrétního jedince. Tvrdit opak je sofisma saltus in probando (skok v důkaze), zamlčující (více či méně zde ovšem nevědomě) skutečnosti jemu odporující. Tyto skutečnosti jsou tři, jak plyne z následujícího stručného nástinu epistemologické analýzy vypovídací schopnosti psychotestů o řešení sebeobranných situací:

1. Situace psychotestu nemůže být relevantním modelem situace sebeobranné, neboť mysl lidí bez mentální průpravy je v sebeobranné situaci dynamogenisována těžce nerovnovážnými (asonomními) emočními aktivitami, a mysl utvářená mentální průpravou (tj. s minimálně 10–20 let trvající kontemplativní praxí pod pravým vedením) nemůže být psychotesty, nutně konstruovanými na podkladě experimentů či empirie s lidmi bez mentální průpravy, vůbec popsatelná [4].
2. Nerovnovážné aktivity mysli jedince v sebeobranné situaci nemohou být relevantně modelovány psychotestem i proto, že ten je nutně obecnina; už Aristoteles věděl, že věda o jednotlivinách je nemožna.
3. Nerovnovážné i rovnovážné aktivity jednotlivce nemohou být relevantně modelovány psychotestem i proto, že to nejsou jednoduše lokality, nemají umístění, na rozdíl od smyslových entit (sensibilií), s nimiž psychotest nutně pracuje; jsou to totiž inteligibilia nebo i transcendelia, obsahy duchové nebo i duchovní, vůči nimž ona sensibilia jsou slepá [4].

Stále platí výzva největšího psychologa minulého století, C. G. Junga, k větší pokoře psychologů: „... psychologické poznatky jsou pravdivé jen potud, pokud je pravdivý i jejich opak.“ [5].

Mýtus 5. Bezpečí občanů má zajišťovat policie, proto občan ke své obraně KRPZ nepotřebuje.

Tato figura sofismatu (petitio principii) zakládá své tvrzení v tom, co by se teprve mělo dokázat. Je triviální skutečností, že policie nemůže být fysicky přítomna všem možným situacím nutné obrany. Nelze též počítat s tím, že v případech legální sebeobrany bude umět policie vždy postupovat s potřebnou dovedností technickou, taktickou a psychickou, neboť její výcvik to (většinou nikoli z její viny) zatím zejména v náročnějších situacích v úplnosti nedovoluje.

Mýtus 6. Brání li se občan nespravedlivému násilí se zbraní v ruce, provokuje tím útočníka k větší brutalitě.

Namíří-li nebo nacílí-li obránce KRPZ z bezpečné vzdálenosti na útočníka z důvodu, který ho podle § 13 tr. zák. opravňuje proti němu zbraň použít, není vidět, jak by se tím mohl dostat do horší situace, než v jaké byl před tím; zasažený útočník je přece v důsledku nutné obrany zabit nebo poraněn.

Mýtus 7. KRPZ je předmětem vyrobeným k zabíjení, proto je třeba držení a nošení KRPZ významně omezit nebo zakázat.

Jde tu o stejné sofisma případku jako v mýtu 1. Žádná věc se sama k ničemu neurčuje (pokud ovšem není magicky oživena nějakou animou, duší), a tudíž ani zbraň není o sobě k zabíjení určena. KRPZ je bonum utile, něco k užitku, jejž určuje její uživatel.

Mýtus 8. Veškeré násilí je špatné.

Tato fikce je sofisma počátečního klamu (proton pseudos) a jako více či méně skrytá nebo nedostatečně uvědomovaná premisa vede k častým konfusím či lžím ze zorného úhlu

1. právního, neboť odporuje základním právům člověka;
2. náboženského, poněvadž odmítat násilí znamená nerozlišovat násilí spravedlivé od nespravedlivého neboli neusilovat o dobro [6, 7, 8, 9];
3. mravního, protože neodlišuje mravnost úmyslu obránce a útočníka v situaci nutné obrany.

Tudíž meze nutné obrany z těchto hledisek (a shodně z hledisek mentální průpravy a prostředků sebeobrany taktických a technických) jsou základně dány požadavkem, aby nutná obrana byla reálně možná.

Mýtus 9. Pokud nebude u nás zaveden pro získávání zbrojních průkazů povolovací princip podle představ odpůrců KRPZ, nebudeme moci do Evropské unie (EU) vstoupit.

Ukázali jsme již dříve, že vtělit povolovací princip do zákona o zbraních a střelivu tak, jak si to představují jeho předkladatelé, samo o sobě ke vstupu do EU nezbytné není [10].

Mýtus 10. Vlastnit nebo nosit KRPZ nepatří mezi základní lidská práva.

Je sice pravda, že vlastnit nebo nosit KRPZ nepatří mezi základní lidská práva, mezi ně však patří právo na ochranu života, majetku a důstojnosti [1]. Odporuje si deklarovat nějaká práva, když se zároveň znemožňuje jejich účinné vymáhání. Je li člověk nucen bránit život svůj, svých blízkých nebo spoluobčanů, optimálním prostředkem k tomu z hlediska účinnosti a humánnosti [11-24] je KRPZ. Má-li totiž obránce v situaci nutné obrany dost času blokovat činnost útočníka tím, že mu z bezpečné vzdálenosti hrozí svou KRPZ, pak jen na útočníkovi záleží, pokusí-li se i potom ve své činnosti pokračovat, a bude tudíž zabit nebo poraněn. Chladné zbraně nebo údery částí těla takto velkou takticko-technickou hodnotu nemají a jen výjimečně jimi lze hrozit. Zde je třeba znovu připomenout zkušenost z USA, kde zjistili, v kolika případech v r. 1991 byla KRPZ použita proti útočníkovi k hrozbě a kolik útočníků bylo v nutné obraně zabito – vyšel poměr 1 500 000 úspěšných hrozeb oproti 292 zastřeleným útočníkům.

Literatura

[1] Novák J., Špička I.: Nutná obrana reálná, nebo nemožná? Střelecká revue 7 (2000).

[2] Zn. -pl-.: Na zbrojní pas? Střelecká revue 6 (1995).

[3] Špička I., Hník V.: O posuzování psychické způsobilosti žadatelů o zbrojní průkaz ze zorného úhlu mentální průpravy. In: Krátké ruční palné zbraně v sebeobraně a zákon. Praha, Alogodos 1994. Detto in: Sborník referátů Komu svěřit palnou zbraň? ze semináře konaného dne 15. XII. 1993. Praha, Policejní akademie České republiky 1995.

[4] Špička I.: Mentální průprava bez ilusí. Praha, Alogodos 1992.

[5] Jung C. G.: Sto dopisů. Přeložil R. Starý. Praha, Sagittarius, 1996.

[6] Novák J., Špička I.: Může být křesťanská obrana sebeobranou křesťana? In: Krátké ruční palné zbraně v sebeobraně a zákon. Praha, Alogodos 1994.

[7] Novák J., Špička I.: Sebeobrana křesťana. Střelecká revue 1 (1996).

[8] Novák J., Skoupý O., Špička I.: Sebeobrana a zákon. Klavis, Praha 1991.

[9] Problém nevidím v počtech zbraní, ale v mravních kvalitách jejich držitelů. Rozhovor Chludila I. s Miloslavem kardinálem Vlkem, arcibiskupem pražským a primasem českým. Střelecká revue 9 (2000).

[10] Kolesár I., Novák J., Špička I.: Zákon o zbraních a směrnice Rady ES. Střelecká revue 11 (1999).

[11] Hník V., Kolesár I., Špička I.: Střelné zbraně pro sebeobranu. Český deník 22. X. 1993.

[12] Hník V., Kolesár I., Špička I.: Střelné zbraně pro sebeobranu – ano, či ne? In: Krátké ruční palné zbraně v sebeobraně a zákon. Praha, Alogodos 1994.

[13] Hník V., Špička I.: Stručně o střelných zbraních pro sebeobranu In: Krátké ruční palné zbraně v sebeobraně a zákon. Praha, Alogodos 1994. Detto in: Sborník referátů Komu svěřit střelnou zbraň? ze semináře konaného 15. XII. 1993. Praha policejní akademie České republiky 1995.

[14] Novák J., Špička I.: Střelné zbraně v sebeobraně MS 1. In: Krátké ruční palné zbraně v sebeobraně MS 1 a nutné obraně. Praha, Alogodos 1995.

[15] Novák J., Špička I.: Ruční palné zbraně a čas. Střelecká revue 3 (1995); 4 (1995); 5 (1995); 6 (1995) a 7 (1995).

[16] Novák J., Špička I.: Krátké ruční palné zbraně v sebeobraně a zákon. Kriminalistická společnost 6 (1995).

[17] Novák J., Špička I.: Hrozba krátkými ručními palnými zbraněmi a zákon. Střelecká revue 10 (1996).

[18] Novák J., Špička I.: Palné zbraně v sebeobraně – fikce a skutečnost. Střelecká revue 3 (1997); 4 (1997) a 5 (1997).

[19] Novák J., Špička I.: Střelba z bezprostřední blízkosti? Střelecká revue 8 (1999).

[20] Novák J., Špička I.: Nutná obrana a palné zbraně (Pro potřeby Parlamentu České republiky připravili členové klubu Alogodos, Praha 1999).

[21] Novák J., Špička I.: Nutná obrana a palné zbraně. Střelecký magazín 11 (1999).

[22] Novák J.: Máme právo se bránit – i zbraní. Hospodářské noviny 28. VII. 2000.

[23] Novák J., Špička I.: Držení a nošení zbraní v nutné obraně. Střelecká revue 3 (2001).

[24] Hník V., Novák J., Špička I.: Sebeobrana, skutečnost a právo. In: Alogodické listy 3 (2001). Praha, Alogodos 2001.

Zpět na hlavní stránku